Meggie aneb Příběh jedné kočičí princezny

Dobrý den!

Dovolte, abych se představila – jmenuji se Meggie. Správně bych měla říct Její rezavé kočičí Veličenstvo princezna Meggie. Jsem totiž kočka a ne jen tak ledajaká. Jsem zrzečka a takových je nás opravdu málo! Kocoury nepočítám, samozřejmě. My, kočičí holky zrzečky, jsme stejně vzácné jako ty lidské a jsme si toho patřičně vědomy!

Můj kočičí život i přesto nezačal úplně šťastně. Od malička jsem žila sama na ulici. Nebylo to jednoduché. Jednou už jsem to málem vzdala, protože jsem měla hlad, byla mi zima a byla jsem hodně nemocná. Takhle mě jednoho mrazivého lednového podvečera našli takoví zvláštní lidé v čepicích a uniformě (tak se prý jejich oblečení říká) skrčenou u popelnic. Neměla jsem ani sílu bránit se nebo utíkat, a tak mě naložili do auta a někam odvezli. Vyložili mě v divné budově, kde bylo koček víc, a dokonce tam byla spousta hloupých uštěkaných psů! Byla jsem sice zavřená v kleci, ale aspoň tam bylo teplo a dvakrát denně dost jídla.

Pomalu jsem se začala smiřovat se svým osudem, co mi také jiného zbývalo. A pak se jednoho dne objevila Iva. Vlastně jsme se seznámily, když jsme obě prožívaly trochu těžší životní období. Já jsem se ocitla v kleci a vůbec jsem z toho neměla radost a Iva byla smutná, protože před pár dny umřel pes, u kterého bydlela. (Chápete, jak může být někdo smutný kvůli psovi? Já tedy moc ne.) A protože žádný člověk, na rozdíl od nás, koček, nevydrží moc dlouho sám, tak se Iva rozhodla najít si nového spolubydlícího. Musím jí připsat k dobru, že se tentokrát konečně rozhodla pro inteligentnější (tedy kočičí) společnost.
Slovo dalo slovo a já jsem se ocitla v novém domově. Musím říct, že změna to byla rozhodně k lepšímu! Patří mi dvoupokojový byt, který sdílím se svými lidskými podnájemníky a mojí kamarádkou z útulku, kočičkou Cindy. Místa na běhání, spaní i lenošení je tu dost, strava kvalitní a pravidelná, výcvik podnájemníků probíhal od začátku uspokojivě. Zpočátku jsem se trochu nudila, protože život na ulici byl sice těžký, ale taky dobrodružný a často i zábavný. Po nějaké době se mi naštěstí podařilo přesvědčit Ivu o tom, že doma je sice dobře, ale venku mnohem líp, a tak jsme začaly podnikat společné výlety. Nejdřív jsme prozkoumaly parky okolo našeho domu a postupně jsme jezdily až do lesa, kde se mi to obzvlášť líbí. Všude kolem spousta ptáčků, dá se tam lézt po skalách, po stromech, pozorovat stromy i kytky, prostě paráda!

Dařilo se mi báječně, ale přesto mi stále něco chybělo. Vy lidé tomu myslím říkáte smysl? Jednoho dne se stalo něco důležitého. Iva mě naložila do auta a já jsem si myslela, že jedeme jako obvykle do lesa. Místo toho jsme vystoupily u zvláštního starého domu. Cítila jsem změť vůní, ve které pro mě bylo obtížné se orientovat – byl tam smutek, strach, úzkost, ale také hodně lásky, soucitu, pochopení a dokonce i jakási radost! Opravdu velmi zvláštní! Šly jsme dovnitř a vešly do jednoho z pokojů. Tam byla postel a na ní ležela nějaká starší lidská dáma. Podívala jsem se na ni a hned jsem pochopila, že se něčeho bojí a že je hodně smutná. Pak mě ale uviděla a najednou se jí rozzářily oči! Skočila jsem k ní na postel, jak to dělávám doma Ivě každé ráno a nechala jsem se hladit po zádech a škrábat za ušima. Ruka té paní byla velmi slabá, ale jemná a láskyplná. A já jsem poznala, že je to ruka někoho, kdo na tomto světě už dlouho nebude, chystá se odejít někam jinam, ať už tomu vy lidé říkáte jakkoliv.

Tady bych měla něco vysvětlit – zjistila jsem totiž, že lidé mají z tohoto odchodu velký strach. Říkají mu smrt a snaží se o něm nemluvit, natož aby na něj mysleli. Moc tomu nerozumím, protože my zvířata v tom máme jasno – všechno na tomto světě se rodí, pak žije a nakonec umírá. Koloběh života je věčný a příroda to má moc dobře vymyšlené! Kam by se všechna naše koťata vešla, kdybychom tady my dospělé kočky zůstaly na věky, že ano? A u všech ostatních zvířat i u lidí to přece musí fungovat stejně, co je na tom divného? Protože to víme, tak si užíváme každičký den svého života naplno – milujeme život a všechno, co k němu patří! Jíme, honíme se, vyvalujeme se na sluníčku, číháme na všechno, co se kde šustne, pak si popovídáme, někdy se i pořádně pohádáme a popereme jenom proto, abychom si pak mohli vzájemně olízat kožíšek a přitulit se k sobě v pelíšku. Nevím, jak je možné, že vy lidé to umíte jenom na začátku svého života a pak na to hrozně rychle zapomenete! A možná proto pak máte takový strach, když se jednou přiblíží nutnost odejít…

Ale abych se vrátila ke svému příběhu. Za paní, říkejme jí třeba Marie, jsme s Ivou do zvláštního starého domu chodily asi dva měsíce. Marie se na mě vždycky moc těšila, já jsem si k ní lehla a ona mě hladila anebo jsem jí předváděla, co jsem se nového naučila. Cítila jsem, že její ruka je stále slabší a slabší. A pak jednou Iva přišla domů a smutně mi vysvětlila, že za paní Marií už nepůjdeme, protože její čas na tomto světě se naplnil. Já jsem věděla, že je všechno v pořádku a snažila jsem se to říct i Ivě. Snad to pochopila, i když lidé jsou někdy opravdu hrozně nechápaví!

A bylo mi tak nějak jasné, že se brzy najde někdo jiný, kdo bude mít radost z mé přítomnosti! Samozřejmě to netrvalo dlouho a opět nás pozvali na návštěvu do starého domu, kterému se říká hospic. Dneska už vím, že je to dům, do kterého chodí lidé, aby se nemuseli bát umírat, aby s nimi stále byl někdo blízký, aby je nic nebolelo a oni mohli odejít ve větším klidu a smíření, skoro jako my, zvířata. Sice se jako lidé máte stále co učit, ale v hospici už to aspoň trošičku umíte!

Dneska už je to skoro tři roky a já už jsem v hospici známá firma. Znám všechny zaměstnance, kteří mě zdraví, kdykoliv se objevím a nenechají si ujít příležitost podrbat mě za ušima a pochválit, protože jsem ta nejšikovnější kočka, kterou znají! Lidé, o které se starají, přicházejí a odcházejí a já jsem každému z nich plně k dispozici, kdykoliv mě zavolají. Jsem ráda, že se s lidmi mohu podělit o svou moudrost, lásku i energii, které mám dost opravdu pro každého!

Vždyť stačí vyběhnout do lesa, podívat se do sluníčka, jak to umíme jenom my kočky a celý Vesmír vás svou energií znovu naplní!

Jsem šťastná kočka a můj život má velikánský smysl!

Chcete se ode mě něco naučit?

Iva Valentová

Ohlédnutí za letní školou – 2017

Týden se s týdnem sešel a my všichni, kdo jsme pro vás připravovali letošní uroboří letní školu, s mírnou nostalgií vzpomínáme na pár nádherných dní v pohodlné, laskavé a nervy uklidňující náruči posázavské přírody. Dostalo se nám řady pozitivních ohlasů (ti, kdo by chtěli reagovat negativně, si to naštěstí nechali pro sebe ????) a moc za ně děkujeme. Každopádně nás velmi motivují k další práci a současně jsou pro nás hodně zavazující. Laťku, kterou letos nastavil náš přednášející MUDr. Vladimir Petroci ze SAKH( http://www.akademiahomeopatie.sk), bude jen těžké dorovnat, natož překonat. A tak jsme vsadili na jistotu a pana doktora si „rezervovali“ i na příští rok. Protože jsme letos začali zdolávat Scholtenův systém na poli minerálů, chtěli bychom v této linii pokračovat a na příští letní škole navázat systémem rostlin podle Jana Scholtena.
Také bychom touto cestou rádi poděkovali Lence Juráškové a Richardu Procházkovi, kteří nás během jednoho večera v rámci svého workshopu pozvali do říše snů.
A pro ty, kdo letos museli z jakýchkoli důvodů letní školu oželet, nabízíme alespoň fotodokumentaci, za kterou velmi děkujeme Petru Sapíkovi. My ostatní si s jeho nádhernými fotkami můžeme připomenout, jak skvěle jsme se cítili nedaleko Ledče nad Sázavou a těšit se na letní školu budoucí. Takže „přístí rok ve stejnou dobu“? ???? Přejeme nádherný zbytek léta.

Jana Marušáková

Stáří…

Rozhodla jsem se k malému osobnímu experimentu a přestěhovala se ke starým rodičům. Také je příjemné si na chvilku odpočinout od mužů, zastavit se, rozhlédnout… Ze všech stran ke mně roky doléhají názory, že stárnoucí rodiče jsou hrozní, víc jak víkend se s nimi nedá pobýt, kamarádka mi vyprávěla, že od doby, co strávila s mámou týden dovolené, má migrény… Také jsem si všimla, že prarodiče puntičkáři a kritikové nejsou vůbec navštěvováni svými vnoučaty a zůstávají nešťastní ve svých křivdách, posilováni hypnózou z televizí o špatnosti světa.

Ale já věčná optimistka, hledající v každém to dobré, jsem před pár lety potkala 94 letou překrásnou stařenku, která je mi velkým vzorem.Setkaly jsme se přes naše pejsky. Andělka měla svéhlavého teriéra kulatějších tvarů z útulku, díky němuž měla třikrát denně svižný poloklus kolem sídliště, za každého počasí. Musím uznat, že byla velmi otužilá, vždy jen v sukýnce a kabátku lehce pod kolena, vždy elegantní usměvavá. Časem jsme se skamarádily a já jí pomáhala s chlupáčem, když to venku klouzalo a bylo náledí.

Největším překvapením byl pro mne její byt či spíše byteček, jeden pokoj s balkonem a malá kuchyňka. Muž jí zemřel před dvaceti lety, žila tedy s pejskem sama. Pokoj působil útulně a svěže, žádné hromady starých knih, obrazů a plných skříní, jak bývá v české zemi tradiční. Uprostřed pokoje stál kulatý stůl s šesti pohodlnými křesílky a na něm váza s květinami. Ty čerstvé květy tam byly vždy. Okna bez záclon, což v roce 1996 měl málokdo, severský svatostánek Ikea k nám zatím nedorazil… Smála se, když si povšimla mého údivu ve tváři a jala se vtipně vyprávět o záclonách. Jak berou světlo, pořád někde zavazí a musí se prát, bělit a složitě věšet, a že nezná nikoho, kdo by se záclonami zaobíral rád… A ještě podotkla, že ráda pozoruje svět, krásný strom před oknem a ptáčky a lidi, jak se procházejí. Jednou přišla řeč na její večery, zaujalo mne, že nevlastní žádná zvuková a obrazová udělátka, neměla televizi, rádio, telefon, vůbec nic, což je pro běžného občana nepředstavitelné. Většina Čechů tráví denně před umělou realitou průměrně pět hodin… A tenkrát mi úplně vyrazila dech, řekla mi, že ji baví skutečnost, že odmítá rodinné návštěvníky, se kterými si povídá, hraje karty a chodí do divadla, aby měla pro sebe a svého pejska aspoň pár tichých večerů a mohla si číst.

To bylo něco. Tahle dáma pro mne byla jako zjevení.

Ovšem nejvíc mne rozesmívá vzpomínka na její stravování, když si uvědomím dnešní konzumentskou hysterii s různými výživovými směry, dietami a zázračnými doplňky. Tahle 94letá paní nejedla žádné léky, nechodila k doktorům, protože jí prý pořád něco nutili… Když jí nebylo dobře, dala si horkou vanu se solí, hodně peřin a heřmánkový čaj. A co jedla? Jen to, na co měla chuť. Milovala čokoládové pralinky a třešně a pečenou husu se zelím. Jedla málo a nepravidelně a měla dny, kdy nejedla vůbec. Byla štíhlá, mrštná s obrovským smyslem pro srandu.

Vždycky si vzpomenu na mého oblíbeného bratra Igora Chauna, jak se ptá lidí, na co v životě přišli.

Co by asi řekla tato Mocná žena??? Která v požehnaném věku nebyla ne-Mocná ani bez-Mocná.

Vnímám, že by řekla: „Já jsem královna, já se rozhoduji, já si vládnu…..

Jane z chaloupky u vlčího máku

janeleinweberova@gmail.com

Seminář s porodní asistentkou Ingeborg Stadelmann

Vzdělávací centrum Uroboros zve všechny zájemce na seminář německé porodní asistentky Ingeborg Stadelmann, autorky knihy Přirozené Zdravé těhotenství, přirozený porod.

Seminář se uskuteční v sobotu 4. února 2017 od 9 do 18 hodin, jeho cena bude 1.200 Kč.

Zkušená porodní asistentka, dula a léčitelka paní Stadelmann nás seznámí s možnostmi, které nabízí ženám během těhotenství, při porodu a v poporodním období metody aromaterapie a homeopatie. Na základě dlouholetých a bohatých zkušeností budou představeny obrazy důležitých homeopatických léků (např. Caulophyllum, Cimicifuga, Coffea, Gelsemium, Sepia, Staphysagria, Lycopodium, Pulsatilla) a působení éterických olejů (jasmín, růže, ylang-ylang, granátové jablko, muškát a další). Základní znalost klasické homeopatie a aromaterapie jsou výhodou, ne však podmínkou účasti na semináři.