Rozhodla jsem se k malému osobnímu experimentu a přestěhovala se ke starým rodičům. Také je příjemné si na chvilku odpočinout od mužů, zastavit se, rozhlédnout… Ze všech stran ke mně roky doléhají názory, že stárnoucí rodiče jsou hrozní, víc jak víkend se s nimi nedá pobýt, kamarádka mi vyprávěla, že od doby, co strávila s mámou týden dovolené, má migrény… Také jsem si všimla, že prarodiče puntičkáři a kritikové nejsou vůbec navštěvováni svými vnoučaty a zůstávají nešťastní ve svých křivdách, posilováni hypnózou z televizí o špatnosti světa.
Ale já věčná optimistka, hledající v každém to dobré, jsem před pár lety potkala 94 letou překrásnou stařenku, která je mi velkým vzorem.Setkaly jsme se přes naše pejsky. Andělka měla svéhlavého teriéra kulatějších tvarů z útulku, díky němuž měla třikrát denně svižný poloklus kolem sídliště, za každého počasí. Musím uznat, že byla velmi otužilá, vždy jen v sukýnce a kabátku lehce pod kolena, vždy elegantní usměvavá. Časem jsme se skamarádily a já jí pomáhala s chlupáčem, když to venku klouzalo a bylo náledí.
Největším překvapením byl pro mne její byt či spíše byteček, jeden pokoj s balkonem a malá kuchyňka. Muž jí zemřel před dvaceti lety, žila tedy s pejskem sama. Pokoj působil útulně a svěže, žádné hromady starých knih, obrazů a plných skříní, jak bývá v české zemi tradiční. Uprostřed pokoje stál kulatý stůl s šesti pohodlnými křesílky a na něm váza s květinami. Ty čerstvé květy tam byly vždy. Okna bez záclon, což v roce 1996 měl málokdo, severský svatostánek Ikea k nám zatím nedorazil… Smála se, když si povšimla mého údivu ve tváři a jala se vtipně vyprávět o záclonách. Jak berou světlo, pořád někde zavazí a musí se prát, bělit a složitě věšet, a že nezná nikoho, kdo by se záclonami zaobíral rád… A ještě podotkla, že ráda pozoruje svět, krásný strom před oknem a ptáčky a lidi, jak se procházejí. Jednou přišla řeč na její večery, zaujalo mne, že nevlastní žádná zvuková a obrazová udělátka, neměla televizi, rádio, telefon, vůbec nic, což je pro běžného občana nepředstavitelné. Většina Čechů tráví denně před umělou realitou průměrně pět hodin… A tenkrát mi úplně vyrazila dech, řekla mi, že ji baví skutečnost, že odmítá rodinné návštěvníky, se kterými si povídá, hraje karty a chodí do divadla, aby měla pro sebe a svého pejska aspoň pár tichých večerů a mohla si číst.
To bylo něco. Tahle dáma pro mne byla jako zjevení.
Ovšem nejvíc mne rozesmívá vzpomínka na její stravování, když si uvědomím dnešní konzumentskou hysterii s různými výživovými směry, dietami a zázračnými doplňky. Tahle 94letá paní nejedla žádné léky, nechodila k doktorům, protože jí prý pořád něco nutili… Když jí nebylo dobře, dala si horkou vanu se solí, hodně peřin a heřmánkový čaj. A co jedla? Jen to, na co měla chuť. Milovala čokoládové pralinky a třešně a pečenou husu se zelím. Jedla málo a nepravidelně a měla dny, kdy nejedla vůbec. Byla štíhlá, mrštná s obrovským smyslem pro srandu.
Vždycky si vzpomenu na mého oblíbeného bratra Igora Chauna, jak se ptá lidí, na co v životě přišli.
Co by asi řekla tato Mocná žena??? Která v požehnaném věku nebyla ne-Mocná ani bez-Mocná.
Vnímám, že by řekla: „Já jsem královna, já se rozhoduji, já si vládnu…..“
Jane z chaloupky u vlčího máku
janeleinweberova@gmail.com